V Salesiánském středisku mládeže v pražských Kobylisích se již pátým rokem schází ženská skupina zaměřená na témata menopauzy a obecně změn v druhé polovině života. Kromě toho se členky postupně otevírají také duchovnímu sdílení.

Jedná se o jednu z aktivit, kterou nabízí místní Centrum pro rodinu.

O fungování skupiny a jejích proměnách jsme si povídali s PhDr. Evou Labusovou, zkušenou lektorkou a psychoterapeutkou, která se zaměřuje především na oblast rodiny a vztahů. S doktorkou Labusovou se můžete v Centru pro rodinu potkat také na večerních seminářích, vede také kurz Přípravy na manželství.

Můžete představit skupinu, kterou vedete? Co bylo impulzem pro její vznik?

Tato skupina vznikla jako důvěrné prostředí pro ženy v čase, kdy se jim začíná ohlašovat nebo už běží menopauza. Jde o životní údobí, kterému se dříve nepřikládala větší pozornost – ženy této věkové kategorie spadaly do tak zvané neviditelnosti, stárnoucí ženy jako by nikoho nezajímaly, často včetně jich samých. Mnoho žen prožívalo menopauzu v ústraní, o samotě a v nepohodě, což je bolestné nepochopení výzev poslední třetiny života. Menopauza je ve skutečnosti důvodem k vděčnosti i pozváním k novému smyslu bytí. Po většinu historie ženy nezřídka umíraly před jejím nástupem, a pokud ji prožily, mívaly s ní spojeno utrpení rozkladu fyzických sil i duševní úpadek. Tohle dnes už může být dramaticky jiné a je důležité zdůrazňovat, že to, jaké naše zralé roky budou, určujeme do značné míry také my samy.

Začínají se tedy dnes už ženy o téma své menopauzy více zajímat?

Těší mne, že dnes opravdu přibývá žen, které zjišťují, že léta po padesátce mohou být těmi nejlepšími. Záleží na tom, jak se stavíme k přirozeným změnám, které jsou dány okolnostmi vnějšími (stárnutím, odchodem dětí z domu…), ale také vnitřními (např. když připustíme, že některé své nevyřešené záležitosti si potřebujeme dát do pořádku jen my samy).

Menopauza výrazně aktivuje naše niterné potřeby. Mnohem výrazněji se o slovo hlásí duše, která po letech péče o druhé výrazněji připomíná i ženiny vlastní potřeby. Jsme vyzývány k jakémusi osobnímu auditu, abychom se zbavovaly všeho nefunkčního a nepotřebného a vytvářely prostor pro úkoly a radosti, které máme ještě před sebou.

To je snazší říct než udělat! S jakými tématy ženy v začátku do skupiny nejčastěji přicházely? Šlo spíše o konkrétní životní situace (vztahy, práce), nebo rovnou už i o hlubší témata (identita, osamělost, smysl života)?

Z počátku byla skupina zaměřená hlavně prakticky. Sdílely jsme pocity z proměny, kterou zažíváme, když končí období fyzické plodnosti. Některé tělesné i psychické symptomy mohou být opravdu velmi nepříjemné. Tyto symptomy jsou ovšem propojeny s naší celostní podstatou. Je tedy na místě i zostřený pohled na vlastní osobnost a celou identitu na prahu stáří. Mnoho žen zjišťuje, že fyzické nepohodlí, výkyvy nálad, úzkostné stavy či podrážděnost jsou sice podmíněny hormonálně, avšak především odrážejí náš vztah k sobě samým a jsou reflexí celé naší životní situace… Proto jsme se přirozeně začaly posouvat také do témat psychologických a spirituálních.

Jak se skupina vyvíjí? Zůstává její složení stabilní, nebo se obměňuje?

Další pokračování vždy zvažujeme po roce trvání. Je obvyklé, že v těchto časových přelomech vždy několik žen ze skupiny odejde a jiné do ní zase přijdou. Ty nové ale nejsou „cizí“, patří obvykle k těm, s nimiž nějakou dobu pracuji v individuální psychoterapii, takže mohu odhadnout, zda se skupina trefuje do jejich potřeb. Nyní, tedy v pozdější fázi trvání skupiny, kdy toho s jejím „jádrem“ máme už hodně za sebou, by pro zcela nepřipravenou nově příchozí mohlo být náročně do rozjetého vlaku naskočit.

Jak typické setkání skupiny vypadá? Má pevnou strukturu, nebo se program vyvíjí podle aktuálních potřeb účastnic?

Platí obojí. Pro každé setkání máme nějaký námět, zároveň jsme vždy otevřeny aktuálním potřebám. V základním sdílení si řekneme, co život za ten měsíc přinesl, a je-li to žádoucí, pracujeme na konkrétních problémech. To je ta praktická, podpůrná část. A pak máme vždy i nějaké konkrétní téma. Jeden rok jsme po naší skupině společně tančily s lektorkou intuitivního tance. Někdy posloucháme hudbu. Věnujeme se řízeným meditacím. Občas se setkáme i mimo klubovnu U Hrocha a společně vyrazíme do přírody nebo za kulturou.

Jaká je vaše role jako vedoucí – jste spíše facilitátorka, průvodkyně nebo aktivní účastnice diskuse?

I tohle se v čase proměňovalo. V prvních letech jsem skupinu spíše vedla a vlastní obsahy jsem nepřinášela. V poslední době, kdy skupina už hodně prohloubila zaměření svých témat i vzájemné vztahy, přináším víc i svůj vlastní příběh. Což je jistě dáno i tím, že mi vloni nečekaně tragicky zemřel manžel a byla jsem to já, kdo měl „téma“. Konečnost života se týká každého z nás a patří i k menopauze. Ženy mne velmi podpořily, děkuji jim za to.

Procházejí někdy skupinou i mladší ženy?

Ano. Obvykle jsou motivovány potřebou setkání s mateřským archetypem, protože jejich vlastní matka z nějakého důvodu chybí. Témata pak klidně omladíme a hovoříme i o tom, co patří do jiných vývojových období života ženy. V poslední době je pak velkým pojítkem potřeba spirituálního sdílení, která věkový rozdíl stírá. Převážně je nicméně skupina stále 45+, což byl i její původní název.

Co podle vás ženám skupina nejvíce přináší? Čím jim slouží?

Nezůstávají samy s tématy, která není snadné otevírat jinde. Je úlevné zjistit, že to, co prožíváme, je legitimní a vlastně běžnou součástí životního procesu, jen společensky tabuizovanou nebo zlehčovanou. To může mít úlevný a až terapeutický účinek. Vzájemně si samozřejmě poskytujeme i jakýsi informační servis, ale především jde o ten prostor pro sdílení niterných prožitků v bezpečném kruhu, kde lze odložit masku té, která „vše zvládá“. A jak i sama skupina stárne a zraje, víc a víc naše rozhovory akcentují hledání duchovní a nebojím se říci mystické. Toho si opravdu nesmírně vážím, protože když původně hlavně praktická svépomocná skupina začne otevírat i oblast transpersonálních prožitků, znamená to, že se i ona sama, podobně jako její jednotlivé členky, posouvá k hlubší spirituální transformaci. Koneckonců, v jungiánské psychologii je období menopauzy, jakož i celý proces stárnutí a směřování ke smrti, vnímáno jako zásadní závěrečná součást individuačního procesu, jehož úkolem je stát se těmi, jimiž skutečně jsme ve své nejhlubší podstatě, nezávisle na svých společenských a sociálních rolích.

Můžete k tomuto uvést něco bližšího a víc konkrétního?

Zatímco první polovina života je zaměřena na „osídlování území“ a službu druhým, menopauza obrací pozornost dovnitř. Víc a víc potřebujeme prožitky, které materiální svět přesahují. Objevujeme sílu vnitřního hlasu a intuice, niterného „vědění“, které pouhý rozum a praktickou pragmatičnost přesahují. Mystické prožitky v tomto věku mívají specifickou podobu, ale když jsme samy, mlčíme o nich z obavy, abychom nebyly považovány za bláznivé. Do skupiny to však přineseme, ba je to vítáno, zaměřujeme se na to. Mluvíme o snech, o synchronicitách, o změněném vnímání toku času, o jiných podobách vnímání životního prostoru. Dělíme se o prožité stavy jednoty se vším živým, o hluboký klid, který prožíváme navzdory všem jiným potížím, které se nám jinak v životech dějí. Nejsme oběti, nýbrž tvůrkyně svých životů. 

Skupina zkrátka funguje jako bezpečný „kontejner“ a snad se místy i mění v jakýsi rituální prostor, kde se z nás, obyčejných stárnoucích žen, stávají pokorné, ale vědomé a vzájemně se podporující strážkyně tajemství života.

A co o skupině říkají samy ženy?

„Pro každou ženu je velmi obohacující, pokud je obklopena moudrými ženami, se kterými může otevřeně sdílet své životní příběhy a naslouchat těm jejich. Naše skupina pod Eviným vedením dovede dát sdíleným příběhům terapeutický nadhled a zároveň je zasadit do širšího duchovního rámce. Jsem součástí skupiny teprve krátce, ale každé setkání je pro mě vždy hluboké a inspirativní, tak jak to teď ve svém životě potřebuji.“

„Pravidelné a dlouhodobé setkávání mi přináší prostor, kde mohu být sama sebou, uvědomit si vlastní hodnotu, učit se důvěřovat své intuici a otevírat své srdce. Ženský kruh je pro mě místem růstu, přijetí, sdílení moudrosti a připomínkou síly ženské energie a vnitřního klidu. Nacházím zde odvahu podívat se na svůj život novým pohledem a inspiraci žít svůj život autenticky.“

„Cením si osobitosti, inspirace, upřímnosti a laskavosti každé z nás a snahy pomoci a odlehčit podporou od případné bolesti a smutku. Děkuji.“

„Skupina přinesla do mého života možnost otevřeně sdílet téma smrti jako přirozené součásti života – něco, co by mělo být plně integrováno do našeho bytí, abychom mohli hlouběji porozumět sami sobě i smyslu našeho života tady na zemi. Evu jsem poprvé poznala osobně na pohřbu jejího muže, mého milovaného učitele Davida Labuse. V té době zároveň umírala i moje vlastní sestra, a právě tato hluboká životní zkušenost nás s Evou velmi propojila. Už tehdy mě oslovila její laskavost, klid a schopnost být člověku skutečně nablízku. Do ženské skupiny jsem původně vstupovat neplánovala. Když mi však Eva navrhla, abych se připojila, cítila jsem, že to může být správná cesta. A opravdu byla. Díky skupině dnes vnímám smrt mnohem přirozeněji — jako něco, co patří k životu stejně jako zrození, láska nebo proměna. Pomáhá mi žít vědoměji, opravdověji a s větší úctou k životu. Ve skupině jsem našla bezpečný prostor, kde můžeme beze strachu sdílet své myšlenky, emoce i zkušenosti. Místo, kde člověk nemusí nic skrývat a kde není na své prožívání sám. Společně se učíme citlivosti, otevřenosti, naslouchání i odvaze podívat se pravdivě na vlastní život.“